„Jsme dětský domov, který chce být bezpečným zázemím pro děti, které nemohou žít se svými rodiči. Jsme dětský domov, který chce být partnerem rodičů, jež se nedokážou či nemohou starat o svoje děti. Jsme dětský domov, který si stojí za tím, že dítě svou rodinu potřebuje a má na ni právo. Jsme dětský domov Korkyně.“
Přečtěte si příběh Antonína
Antonín nastoupil do dětského domova před více než třemi roky ve třinácti letech. Jako všechny ostatní děti umístěné do dětského domova měl za sebou nehezké zážitky z domova a velmi těžká období, kdy byl umístěn na psychiatrii, pak do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a následně k nám do Dětského domova v Korkyni.
Tyto traumatické zážitky způsobí dětem velké potíže, se kterými se potýkají celý život – nízké sebehodnocení, nejistota a nedůvěra ke všem a ke všemu. Antonín byl od počátku umístění velmi rád ve společnosti dospělého, vynucoval si neustále pozornost, ne vždy vhodným způsobem. Před dětmi se spíše předváděl, neuměl s nimi komunikovat, často nadával a pošťuchoval je. Potřeboval individuální přístup, což ve skupině osmi dětí na jednoho vychovatele není úplně možné.
Po spuštění projektu „Samostatně do života“ byl Antonín mezi prvními uživateli bytu společně s dalšími třemi chlapci ve věku 14–17 let. Začali bydlet v bytě 3+1 v centru města Dobříše, což jim přineslo mnoho výhod, především dostupnost obchodů a dalších institucí, také jim to přineslo i spoustu nových zkušeností, jako např. vyjít s ostatními lidmi v domě, zdravit, uklízet společné prostory.
V rámci projektu se Antonín postupně učil pečovat sám o sebe, nakupovat, vařit, dělat si na vaření rozpočet, uklízet, prát, vyřizovat si běžné záležitosti ve městě jako dojít na poštu, do banky, na úřady. Po malých krůčcích si začal uvědomovat samostatnost, více viděl, co se naučil a co již dokázal, a to mu zvyšuje sebevědomí.
Také se zlepšil ve vztahu s ostatními chlapci, musí s nimi komunikovat, musí se spolehnout jeden na druhého, protože když někdo z nich neuvaří, mají hlad všichni. V malé skupině je možné Antonínovi věnovat více času, individuálně s ním řešit jeho potíže. Má více klidu na učení a velmi vřele přijal možnost doučování, protože má ve vědomostech velké mezery, doma se moc neučil. Nyní nastoupil do prvního ročníku učebního oboru a bude jistě dále potřebovat individuální přístup, doučování a všechny možnosti, které mu projekt nabízí, hlavně mít někoho pro sebe, kdo se o něj zajímá a má na něj čas.
