Díky projektu vznikne video spot a video záznam s cílem zprostředkovat veřejnosti citovou bolest dětí, které jsou vystaveny hádkám, křiku a násilí mezi rodiči. Chceme zalarmovat rodiče k tomu, aby si uvědomili vážné a podceňované nebezpečí dopadu rodinných konfliktů na jejich děti. V rámci projektu budeme poskytovat také přímou psychologickou pomoc zasaženým dětem. Přejeme si zmírnit a nejlépe zastavit jejich citové strádání. V naší práci navazujeme na velkou ideu J. A. Komenského „o nápravě věcí lidských“.
Přečtěte si příběh Anety
Jmenuji se Aneta a je mi 17 let. Před lety se moji rodiče rozvedli. Byla jsem u soudu a musela jsem říct, kde chci být, jestli u táty, nebo u mámy. To mi bylo asi 12. Nevěděla jsem, co tam mám říct, tak jsem řekla, že u táty. Ani nevím, proč jsem to řekla, asi proto, že se mnou táta v té době sportoval a to mě bavilo.
Mámu jsem ale měla stejně ráda jako tátu. K mámě jsem pak také chodila, ale nebylo to úplně dobrý. Máma se na mě zlobila a vyčítala mi, že jsem šla k tátovi. Prý jsem ji zradila… To, že jsem zradila, mi říkali i babička s dědou a taky teta. Bylo mi z toho hrozně, byla jsem nešťastná a často jsem brečela. Snažila jsem se to mámě nějak vysvětlit, ale bylo to úplně zbytečný.
Nevěděla jsem, co mám dělat, bolelo mě často břicho, hlava a bušilo mi srdce. Byl to nesnesitelný tlak. Jediný, co mi pomáhalo, bylo, že jsem se začala řezat do rukou a do nohou, to ten tlak pak povolil a bylo to na nějakou dobu lepší. Pak se to ale zase vrátilo a všechno bylo dokola.
Jednou si moje učitelka ve škole všimla, že mám pořezaný ruce a taky nohy, ona si se mnou povídala a myslím, že mi rozuměla. Hlavně mi vůbec nenadávala. V týhle době jsem se i hodně zhoršila ve škole a táta mi za to začal dost nadávat. Připadalo mi, že jsem úplně sama.
Učitelka mě poslala do nějaký poradny, že mi tam snad pomohou. Moc se mi nikam nechtělo, bála jsem se, že mě budou nějak zkoumat a že se budou nepříjemně na všechno vyptávat. Bylo to ale moc fajn, povídali si se mnou moc pěkně a nakonec jsem tam chodila ráda.
Vůbec jsem nevěděla, že tím řezáním chráním nějaký svý hodnoty. Jsem ráda, že vím, že jsem rodiče nezradila a že to nebyla moje vina. Do poradny pozvali i mámu a párkrát jsem chodila i s ní. Myslím, že to bylo moc dobře, protože jsem konečně mohla mámě říct, že ji mám ráda a jak mi na ní záleží, taky jsme se tam objali a trochu brečeli. Dneska je to mnohem lepší, ruce i nohy se mi zahojily, i když je to trochu vidět. Táta se taky zklidnil. Moc jim děkuju za pomoc.